Vracíme se zpět do „normálního“ života. Před covidem jsme byli jiní a po covidu jsme jiní. O to více se to týká dětí a mládeže.
Všímáte si, že v hloučku dětí či studentů málokdo mluví? Všichni koukají do mobilů či se dotýkají displeje. Ztratili schopnost a chuť spolu komunikovat, bavit se.
Ptám se kolegyně, proč nechodí na obědy do školní jídelny a ona odpovídá: „Je tam příliš hluk“. Mýlí se, ve školní jídelně na střední škole je úplné ticho. Všichni jedí s mobilem. Už dávno neplatí „Dobrou chuť, bez povídání“, ale „Dobrou chuť bez mobilování“.
Zůstanu u školní jídelny, kde pozoruji, jak strávníci pozbyli schopnost jíst příborem. Covidová doba jim umožnila doma odsunout „Špačka“ a etiketu stolování. Dříve úplně nemyslitelné, že by někdo jedl lžící. Dnes normální jev. Ono také držet příbor a mobil najednou, by bylo absolutně nepraktické.
Při chůzí městem je vidět, že se generace našich dětí a studentů stává obézní. Před covidem byl tělocvik jeden z nejoblíbenějších předmětů a dnes? Devět z deseti dětí ho nesnáší. Spory s učiteli tělesné výchovy jsou na denním pořádku. Rodiče se obrací na lékaře a čím dál častěji žádají, aby jim dali potvrzení, že jejich dítě nemůže cvičit.
Běžné propojení generací bylo u nás ve společnosti dobrým zvykem. Babičky hlídaly děti, dědečkové brali vnoučata na zahradu nebo na výlety. V covidu ve strachu, aby děti nenakazily seniory se tato pouta generací odpojila. Doba pandemie skončila, ale cestu k sobě generace už nenašly. Senioři hovoří o opuštěnosti, vnoučata v každodenním styku jim chybí.
Návrat dětí a mládeže k zájmům, které rozvíjely v kroužcích a kurzech, je malý. „Zlenivěly, k činnostem se již nevrátily, nebo přijdou párkrát a přestanou chodit. Je to velká škoda, hodně dětí mělo talent, rozvíjelo svoje nadání a teď z toho není nic“, říká trenér lehkoatletického klubu. Maminka dcery, která chodí do 3. třídy, se rozplývá nad jejími plaveckými výsledky, ale malá Klára sama říká:“ Nechci plavat, chci být doma, hrát hry a být na mobilu.“
Po návratu do školy z online výuky se stávají tepláky a mikina stejnokrojem školáků. Pestrobarevné oblečení je ta tam. Valná většina dětí z domovů přichází ve stejném oblečení, jako měla doma, do škol. Pohodlnost se tomu říká.
A teď nastává otázka. Má rodič či pedagog ovlivňovat generaci dětí a mládeže po covidu?
Nebo je to součást nějakého vývoje, který už nelze zastavit?
Těžká doba, těžká situace. Milující rodič a vzdělaný pedagog by měl alespoň ukázat cestu, jak by to mohlo být jinak.
Hledejme společné cesty změn k lepšímu.! Podporujme se.
PaedDr. Soňa Valušková